Porodní příběh, který budu vyprávět se celý týká důvěry. Důvěry ženy v sebe a důvěry ženy v miminko. Také důvěry mě jako porodní asistentky ve schopnosti té ženy. Důvěry v to, že dokáže porodit své miminko. Ale objeví se také nedůvěra a pochybnosti.
Se ženou se potkávám až kolem 30.týdne, přeje si normální porod, bez zásahů. V tom minulém si jich zažila dost. Chce porodit své druhé dítě vlastními silami.
Miminko leží dolů zadečkem, ale má spoustu času na přetočení. Žena se pokouší cvičit, polohovat, ale dítě se ani nehne. Když už se začíná blížit čas narození, smíří se s myšlenkou, že bude rodit děťátko koncem pánevním. Ve velké porodnici, která je kousek od bydliště ženy, však doporučují císařský řez. Měří ženě pánev, měří miminko, zdůrazňují, že je žena malá, drobná a že je miminko už odhadem tříkilové. Nedůvěra ke schopnostem ženy dítě přirozeně porodit je cítit na každém kroku. Žena se s tím, ale nesmíří a jede do menší, vzdálenější porodnice, setkání s primářem je povzbuzující. Může se o porod KP pokusit.
Mám dobrý pocit, věřím, že tato žena porod zvládne. Cítím z ní obrovskou pohodu a klid. Vůbec o ní nepochybuji.
Několik dnů před termínem se večer žena ozývá, že ji začínají mírné, nepravidelné kontrakce. Vyčkáváme, nevíme, jestli to nejsou poslíčky. Miminko se hýbe, celkově je vše v pořádku. Budeme ve spojení. Po pár hodinách zase volá, že je to již pravidelnější, ale v telefonu je rozesmátá, neslyším žádné urputné prodýchávání. Mezi řečí se zmíní. Praskla mi také voda. Aha, říkám si, tak já raději vyrazím. Mám to přeci jen hodinu cesty. Jedu, je náledí, jsem trochu opatrnější než jindy. Přijíždím k ženě, vystoupám pár schodů a vidím krásný obraz. Klidný úsměv. Sem tam prodýchávání a radost, že to už začalo. Partner hlídá starší dítě a v jeho očích vidím, to bude určitě trvat ještě dlooouho.. Raději se se ženou domluvím, že ji vyšetřím, to abychom poznaly správný odjezd do porodnice. Poslechnu miminko, vše je v pořádku. Při vyšetření zjišťuji, že už je žena skoro plně otevřená, hmatám genitálie miminka a já už pohmatem vím pohlaví miminka. Žena to nechce stále vědět, vydržela odolávat tak dlouho…. Navrhuji odjezd, žádné otálení, jdu pro auto. Nasedáme a vyrážíme do té bližší, velké porodnice.
Při příjezdu referuji porodní asistentce, jak se věci mají a že už je porod blízko. Příjmová mladá doktorka raději volá primáře. I když ho neznám, jsem ráda, že má službu zkušený lékař a ještě primář. Primář si prohlíží dokumentaci. Žena lehce prodýchává, neznalý člověk by si řekl, že zatím ani nerodí. Klid v jejich očích, porodní práce, nádhera.
Při studování průkazky primář říká, musíme udělat císařský řez, žena má 152 cm, úzkou pánev a že se on nechce dostat za mříže. Zpovzdálí se ozve, ještě tady jsou anesteziologové… Chytá mě panika, žena to zvládne! Říkám, že jiný primář z malé porodnice ji to slíbil. V obraně vyřknu, že tedy jedeme jinam (i když vím, že bychom to asi nestíhaly). Trochu na ně zatlačím, žena již rodila a více než tříkilové dítě. Snažíme se obě…. Čas hraje v náš prospěch. Kontrakce pokračují.
Primář v klidu paní vyšetří a přistoupí na náš plán rodit přirozeně, nařizuje tedy přesun na porodní sál. Já se mám převléknout a přijít. Za chvilku jsem tam, všichni se připravují na porod. Po pár kontrakcích a krátkém tlačení je děťátko na světě. Žena jej dostává na břicho, je krásné růžové, primář nechává dotepat pupečník. A to i bez porodního plánu :-) .
Miminko chtějí po pár minutách na vyšetření, přivážejí ošetřovací stolek. Protože je to rizikový porod, svolí žena k ošetření. Celou dobu jej má na dohled, mezitím rodí placentu. Dětská lékařka referuje ženě: miminko je úplně v pořádku. A žena: JÁ o tom vůbec NEPOCHYBUJI. Vůbec…. Důvěra ženy v miminko je veliká.
Sestra jej chce oblékat a já, že ne, že chceme bonding. Lékařka na to: to nejde, miminko se podchladí, MUSÍ mít oblečení, my vám ho pak dáme v zavinovačce. NE, tak to tedy ne, pokud to nejde podepíšeme reverz, že nechceme dítě obléknout. Absurdita mého vyjádření o reverzu na košilku přesvědčuje lékařku a dává miminko ženě nahé, jen s plenkou. Dokonce vyhledají bondingovou dečku. V nemocnici, kde chtějí dělat bonding jen na pár minut, má miminko žena celé dvě hodiny kůži na kůži. Jsme šťastné. Žena volá partnerovi. Ten bude rád, je to …..holčička.
Přemýšlíme, jestli zrovna nepojedeme domů, ale ještě je potřeba Injekce imunoglobulinu a starší dítě doma hluboce spí. Tak žena zůstává, v porodnici navrhují observaci dítěte na sesterně do rána, prý se to tak musí dělat. I to si žena ustála a byla od něj odtržena jen na převoz na šestinedělí.
Druhý den se dozvídám, že žena a její holčička odešly z porodnice druhý den ambulantně domů. Chtělo to asertivitu, ale žena a její partner nátlak zvládli.
Důvěra je při porodu to nejcennější.
Jsem ráda, že nakonec primář změnil svůj názor. Neměl to lehké. Byl postaven před hotovou věc, ale zachoval chladnou hlavu a nakonec ženě vyhověl. Možná, že i on sám byl rád, že se žena rozhodla k normálnímu porodu. Chtěla bych ocenit i to, že veškeré papírování nechali až po porodu a tím mohla žena rodit alespoň minimálně vyrušována.
Žena s důvěrou v sebe a své miminko dokáže mnohé, skoro nemožné.
Děkuji za možnost zveřejnění, je potřeba slyšet, že je normální porodit miminko koncem pánevním.
A žena připisuje : Ještě jednou děkuji Vám, byla jste mi velkou oporou a bude-li nějaké příště, mám usnadněné hledání porodní asistentky
