Jsem člověk štěstěny. A několik štěstí v životě mi pomohlo stát se porodní bábou.
Nevysnila jsem si toto poslání, nepachtila jsem se za ním, prostě se to nějak stalo. Pozvolna jsem procházela svým životem se všemi svými kopanci i úspěchy a radostmi.
A potkalo mě jedno z nejlepších rozhodnutí nebo štěstí (no, první a nejlepší bylo vzít si mého milovaného muže) v mém životě. Jaké? Nastoupila jsem na gynekologickou ambulanci do porodnice ve Vrchlabí, té porodnice, která byla vyhledávaná pro své přirozené porodnictví, úctu k ženám. I když jsem už měla za sebou porody svých dvou krásných dětí, nic jsem o tomto světě nevěděla. Postupně jsem zjišťovala, že těhotenství není nemoc, porod je nejpřirozenější věc na světě. Jak jsem mohla být tak nevědomá?
Po malých krůčcích jsem objevovala, co se stalo u zrození mých dvou dětí. Jaký zásadní vliv má porod pro další životní dráhu. Měla jsem tak odlišné porody, tak odlišný vztah k dětem, různě těžkou cestu matky ke svému dítěti.
Starší dcerku jsem po těžkém porodu, klasickém tlačení na břicho asistentkou a následném manuálním vybavení placenty, vinou narkózy a vyčerpanosti, viděla až za 18 hodin. Později jsem k ní stále hledala cestu, nerozuměla jsem jejímu nočnímu křiku, problémy s kojením byly na denním pořádku. Stále tápe, hledá se. Milovala jsem ji a miluji více a více, ale ten začátek… Nevědomost, nejistota.
U druhého porodu svého synka jsem měla okamžik štěstí. Štěstí, že kolem mě rodily ještě další tři ženy. Štěstí, že asistentka neměla čas mi do porodu zasahovat. Štěstí, že lékaři byly zaneprázdnění. Štěstí, že byla noc. Syn se mi narodil jen s porodní asistentkou, v klidu, asistentka přišla na poslední chvíli. A protože syna neměl kdo hlídat (všichni byli u těch ostatních porodů), byl celou dobu u mě. Díval se na mě a byl úplně klidný. Mazlila jsem se s ním, aniž bych věděla, že nějaký bonding existuje. Nebyla jsem od něj odtržená. I když mi ho asistentka nedala na břicho (v roce 1995 to nebylo snad ani myslitelné), byl u mě. A co teprve později, kojení bylo skvělé, syn spokojený, skoro neplakal. Celou svou dosavadní životní dráhu má bez kotrmelců, je vyrovnaný.
Tehdy jsem si uvědomila, jak je u zrození důležitá důvěra, klid a pochopení celého procesu.
Začala jsem toužit pracovat se ženami, podporovat je v těhotenství, být s nimi u porodu. Nasměrovat je správným směrem. Rozhodla jsem se studovat a to i v dospělém věku. Učila jsem se od nejlepších, od porodních asistentek ve Vrchlabí. Starších, mladších i od těch před důchodem. Empatických a vzdělaných žen. Učila jsem se jejich dovednostem porodních bab. Učila jsem se, že porodní proces má svůj rytmus, polohování žen, podpora, porod v jiných polohách. Jak přirozené!! Děkuji.
Porodnici však ve Vrchlabí zavřeli. Jak velká škoda.
Život však jde dál a já jsem odhodlaná stále své ženy podporovat a provázet je procesem zrození. Povzbuzovat je v navazování vztahu se svým dítětem, zjišťovat jaké krásy má mateřství a naplňovat jejich potřeby. Podporovat mateřské kompetence žen a vznik radosti jménem rodičovství.
Tohle je mé štěstí: rodina, mé děti, práce porodní báby a život.
Vaše porodní asistentka Martina S.