Porodní příběh z pohledu ženy:
Anežka se narodila 25.5.2022 v podvečer v bezpečí a pohodlí domova.
Byla jsem asi ve 4. měsíci těhotenství s druhým dítkem. Ráno mě výjimečně nevzbudil prvorozený syn Honzík větou: „mámo, je blik (světlo)“, ale jako první jsem se vzbudila já a byla jsem ráda, že můžu ještě chvíli podřimovat. Z jemného spánku mě najednou vzbudil hlas, výkřik…“Anežka“. Říkám si, co Anežka..? Pak mé ruce sjely na bříško,aha Anežka. Koukám do kalendáře, že má svátek na narozeniny Honzíka. Jméno Anežka by mě nenapadlo dcerce dát, ale netroufla jsem si ho nedat.
Uplynulo dalších pár měsíců a poslíčci se začaly ozývat, přicházely a odcházely…večery jsem si říkala, že už v noci budu rodit, rána jsem se budila s miminkem ještě v břiše. Začínala jsem být nervózní a uvědomila si, že si nervozitu způsobuji sama svým očekáváním. Nechala jsem to plynout a za nedlouho už to přišlo…ráno jsem se nebudila klidně, ale volala jsem Martinu. Ta odjela s tím, že jsem na dva centimetry a že si myslí, že se to děním během dne zastaví a porodím až večer. Opravdu se to na chvíli zastavilo, ale za nedlouho se to rozjelo ještě ve větší intenzitě. Byla jsem po celé noci unavená a jediná poloha, při které jsem mohla alespoň chvíli odpočívat, byla zavěsit se bříškem do látkové houpačky v obýváku. Netušila jsem, že se odsud nehnu skoro celý porod. Těšila jsem se na vanu, na napářku, na masáž, olejíčky…ani jedno z toho jsem nakonec nechtěla. Houpačka fungovala perfektně, mohla jsem v ní mezi kontrakcemi odpočívat a během kontrakcí jemně pohupovat, což bylo moc příjemné. Houpačka navíc podpořila i ochablé břišní svalstvo a miminko se mělo o co zapřít. Martina pracovně odjela a mohla u mě být za 1,5 hodiny, což mě fakt znervóznělo, myslela jsem si, že dorazí do 30 min. Nakonec to ale bylo akorát, měla jsem ještě čas zorganizovat malého a uvědomit si, že je to opravdu tady. Volám rodičům, kteří bydlí 4 hodiny cesty, aby přijeli hlídat syna. Ti mi oznamují že nepřijedou, že musí pracovat a že to zvládneme. Padl na mě pocit, že se na mě všichni vyprdli, jak Martina, tak rodiče. Pobrečela jsem si a nastavila se tak, že to zvládneme sami. Partner Jirka tedy musí obstarat malého. Ten mi během kontrakcí jezdí autíčkama po nohách jako po dráze a neskutečně mě to vytáčí. Žádám je, ať spolu odjedou na výlet. Potřebuji klid a samotu, ponořit se do sebe.
Jirka s Honzíkem odchází a Martina přichází, za což už jsem moc ráda. Vyšetří mě a jsem nadšená, že jsem otevřená na 7cm. Pohupuji se dál v houpačce a nikam jinam se mi nechce pohnout. Martina mě nechává být a je k dispozici když potřebuji. Oznamuje, že se malá ještě správně nenatočila zádíčky dopředu, jak je potřeba, ale má je vzadu, proto porod trvá tak dlouho a i když cítím jak hlavička hodně tlačí, tělíčku se nedaří sestoupit dolů. Martina mě prosto nechá kleknout si na všechny čtyři a vystrčit na ni zadek, při tom mi silně masíruje oblast kříže. Následně mi dá termofory na podbřišek a na bedra a uloží mě na matraci do polohy, kdy jsem bokem hodně natočená, až skoro přetočená. Prosím Anežku, aby se přetočila. Je to nepohodlné, ale účinné. Po delší době ucítím „lupnutí“ a je to ono, to se Anežka přetočila. Vyčerpáním usínám. Po probuzení je to fičák. Nechce se mi hnout z houpačky, je tam tak příjemně a mám pocit, že když se pohnu, tak se rozsypu. Martina mě trochu přemluví k projití se do koupelny, kde na mě čeká napářka. Nejsem schopna se na ni ale posadit, tlak je obrovský…během chviličky pochopím proč, praská mi voda a zaplňuje celou koupelnu. Přichází úleva a pocit blaha. Vracím se zpět k houpačce…tělo si za krátko říká o tlačení a já ucítím vlasatou hlavičku.
Vzpomínám si, jak vědomé to bylo…tlačila jsem pomalu, na několikrát, byla jsem pohlcena momentem příchodu a radosti, snažila jsem se zachytit přítomnost v rychlém přerodu minulosti do budoucnosti. Až dotlačím, miminko tu bude s námi. Pomaličku cítím celou hlavičku jak prochází…tělíčko už ne, to bylo jako špunt. Anežka se ozývá a konečně ji držím v náručí. Přichází partner Jirka se slzami v očích a v náručí s Honzíkem, doteď si hráli v patře s vláčky. Po malé chvilce přichází malá kontrakce a vychází placenta. Placenta, kterou mi u prvního porodu museli vyndat pod narkózou. Nevěřím, že může vyjít tak lehce, „jen na požádání“. Jsem dojatá. Honzík pozoruje poporodní dění a jezdí si kolem autíčky, vše v tichosti a dobré náladě. Je to skoro jako sci-fi, ve velké posteli usínáme 4.
Ten silný proud, který mě naplnil a rozlil se po celém těle, jakoby vyživil a zalil prázdná místa a zranění spojena s prvním porodem. Cítila jsem, jak ve mě roste žena a matka. Jak mě ta zkušenost vyživila a já se cítila tak naplněná, hrdá, že jsme to dokázaly. Dovolila jsem si následovat svou intuici a nebála se být odpovědná za své rozhodnutí. Navíc mi partner důvěřoval a podpořil mě. Věděla jsem, že porod doma bude jiný, netušila jsem však, že může být tak důstojný, klidný a v harmonii. Posunul mě v to, být ještě jistější a silnější ženou.
Přeji si, aby se porod vrátil zpět ženám a dětem. Aby se každá žena rozhodovala dle svého cítění a mohla přivést na svět děťátko v prostředí, které jí bude nejpříjemnější. Aby bylo zrození bráno s respektem a beze strachů, které jsou společností přikrmovány a ženy je pak nosí v sobě. Aby zážitek porodu v ženě posílil sebedůvěru a byla si ještě vědomější své sebehodnoty.
Děkuji moc Martině za lidský a profesionální přístup. Je to člověk, se kterým jsem se cítila bez ostychu a nervozity. Její jistota a klid během porodu mě moc podpořily, její přátelskost a vlídnost pohladily. Jsem vděčná, že právě ona byla součástí našeho porodu.
Báseň, která vznikla týden před porodem, když jsem si dopisovala s Anežkou. Ano, nakonec při porodu opravdu plápolal oheň v krbu, byla puštěna hra na piáno, pohoupala jsem Anežku v houpačce…a vše šlo jemně a potichu.
„Stačí už si jenom přát a do klidu se pěkně dát. Oheň nechat plápolat, hudbu jemně hrát, na vlnkáchmě rozhoupat a pak už se jenom dát. Půjdu snadno, půjdu tiše, jemní duše překvapí Tě. Nech se jenom vést, jemně, hladce, potichu…beze strachu, bez ostychu.“
Porodní kazuistika z pohledu porodní asistentky:
Sympatická druhorodička s povolenou břišní stěnou a výraznější diastázu. Těhotenství probíhá bez problémů, jen se objevují křečové žíly na pravé DK. Minulý porod se rozběhl týden před termínem, žena popisuje dlouhý začátek celkem dva dny, dokonce ji 2x poslali z porodnice domů. Druhý den intenzivních kontrakcí hodně chodila, večer byla konečně hospitalizovaná a porodila ve 22 hodin. V závěru porodu dostala oxytocin. Na placentu v porodnici čekali 2 hodiny, musela být provedena manuální lyze. Krvácení bylo větší, ale nepotřebovala transfuzi, odešla po svých.
V tomto těhotenství povrchové varixy, nebolestivé, klidné, poctivě nosila punčochy. Poslední měsíc miminko v PPHl levé, hlavička v kontaktu s pánví. Týden před porodem intenzivní poslíčky skoro každý den, několikrát se mi ozývá, že už to přichází, ale porod se nerozjíždí. Radím nosit šátek, zpevňovat břišní stěnu a diastázu. Lehat si v noci na bok, kde má miminko záda.
V den porodu volá, že jsou kontrakce celou noc, nyní ale intenzivní. Přijíždím v 4:30, pohledem vnímám, že jsou stahy slabé, skoro žádné. Vaginálně vyšetřuji, protože potřebuji odjet na konzultační den na Liberecko a mám v poledne sjednanou schůzku s vedoucí lékařkou porodnice v Liberci ohledně poporodní péče na pojišťovnu. Vaginální nález ukazuje, že je žena v pasivní části první doby porodní. Branka 2 cm, hmatám klenoucí se vak blan. Zevně zjišťuji, že je dítě v poloze podélné, ale záda jsou vpravo. Doporučuji ženě se vyspat, lehnout si na pravý bok a odpočívat, když skoro celou noc nespala. Odjíždím.
Kolem 11:30 hodiny přichází sms, že jsou stahy intenzivní, jestli nemohu přijet. Za chvíli mám setkání s lékařkou, už skoro zvoním na dveře ordinace, ale přichází další zpráva, že mám jet, že to asi nestihnu. Vyrážím nazpět, v rychlosti se omlouvám lékařce a jedu k ženě. Za 1:30 hod jsem u ní a zjišťuji, že žena mírně špiní, kontrakce jsou hodně nepravidelné jak v intenzitě, tak v intervalech. Nyní při příjezdu jsou slabší. Nejprve pozoruji situaci, poslouchám ozvy dítěte a po 30 minutách raději vyšetřuji vaginálně: tenká, pružná branka 7-8 cm, klene s VB, fontanely nevyhmatávám, aby nepraskl vak blan. Zevně shledávám PPHL II (pravé zadní).
14:00 Dáváme klystýr. Žena si chodí, sedí na záchodě. Zavazujeme bříško.
15:30 Stahy jsou mírnější, ale žena je už unavená. Zevně PPHL II zadní, jdou vidět nad pupkem pohyb nožiček. Potřebujeme miminku pomoci se otočit. Ženu požádám o spolupráci. Nyní budeme muset povystrčit dítě z pánve. Začínáme s polohou v kleku s pánví hodně nahoru nahru. Používám uvolnění pánve masáží v kyčlích a na kříži. Asi 10 minut. Pak ženu uložím do polohy podle Simkin, asi 3-4 stahy (stahy jsou po 8 min). Žena tuto polohu zvládá velmi dobře, i když vím, že je to nepříjemné. Obložím ji teplými termofory. Najednou mě informuje, že už nemůže a že ucítila lupnutí. Od té doby porod „šlape“, jsou pravidelné stahy po 4 min. (obrázek 1).
16:50 raději kontroluji situaci vaginálním vyšetřením, z branky zbývá lem, klene se vak blan, MF (malá fontanela – posterior fontanelle) u č 9. Připravuji napářku, doufám, že tam praskne vak blan.
17:17 odcházíme na napářku, ve stoji spontánně odtéká voda plodová. Napářku nevyužíváme, žena se vrací do houpačky.
17:30 Kontrakce pravidelné, intenzivní žena je v houpačce v kleku, která ji dává oporu. Kontrakce jsou silné a kvalitní. Zachází branka (odhad, nevyšetřováno). (obrázek 2)
17:50 Žena rodí v kleku bříško v houpačce.
17:58 Porod placenty, krvácení, a proto i kvůli předchozí anamnéze podávám 5 j. oxytocin i.v. Celková ztráta je asi 400 ml, což je v normě fyziologie.
Dítě je v pořádku, celou dobu byly ozvy ve fyziologickém rozhraní.
Jsem ráda, že jsem mohla ženě svými vědomostmi pomoci a miminko se narodilo dle jejího přání a v klidu bez použití léků. Mám z porodu skvělý pocit.
Jedinou nevýhodu ohledně šátku nebo houpačky vidím, že se musí látka odhrnout, aby šly ozvy dobře poslechnout.
Děkuji ženě za udělení souhlasu s použitím fotografie ke kazuistice a s napsáním krásného porodního příběhu.
24.8.2022 zveřejněno